Geologický vývoj a stavba v oblasti

Současná podoba chráněné krajinné oblasti Slavkovský les je výsledkem dlouhého a složitého vývoje. Vývoj navíc nebyl na celém území jednotný, neboť hranice chráněné krajinné oblasti většinou nesleduje hranice geologických podmínek.

Oblast Slavkovského lesa náleží z větší části ke krušnohorské oblasti Českého masivu. Leží na její jihovýchodní hranici styku s oblastí středočeskou (tepelské krystalinikum ). Vlastní hranice je dána linií hlubinného litoměřického zlomu, jehož průběh je na vrchu patrný jednak z protažení tělesa amfibolitů a jednak z pásem serpentinitů, tvořících součást tohoto tělesa. Jižní hranice probíhá přibližně podél linie mariánskolázeňského zlomu ve výrazně morfologické sníženině. Západní a severozápadní hranice sleduje svah masivu Slavkovského lesa podél krušnohorského zlomového pásma,místy zasahuje i na okraj pánevní výplně. Severovýchodní okraj oblasti zasahuje svým cípem na okraj Doupovských hor. Na stavbě oblasti se výrazně podílejí dva základní zlomové systémy. Jsou To jednak zlomy směru severovýchod-jihozápad a zlomy směru severozápad- jihovýchod až severoseverozápad -jihojihovýchod. Podle těchto směrů je oblast i její širší okolí rozdělena na více bloků, tvořících hrásť. Z hlavních zlomů směru severovýchod – jihozápad je nutné jmenovat alespoň hlubinný zlom litoměřický, oddělující krušnohorskou a středočeskou oblast, kadomského stáří, dále s ním pak paralelní systém zlomů podkrušnohorských, jejichž vznik vlivem třetihorní ( neoidní ) tektoniky byl s litoměřickým zlomem prostorově spjat. Ze zlomů směru severozápad - jihovýchod má pro stavbu a vývoj oblasti význam hlubinný zlom mariánskolázeňský a s ním paralelní pásmo českého křemenného valu a kadomský hlubinný zlom jáchymovský, probíhající v severní části oblasti. S těmito směry je paralelní řada drobnějších poruch v oblasti i jejím širokém okolí. Hlavní hlubinné zlomy byly vytvořeny již během kadomského cyklu. Jejich vliv se uplatnil i během mladších cyklů: hercynského ( infuze plutonů = hercynských žulových proniků ) a saxonské tektogenese, kdy došlo ke vniku dalších zlomů přibližně paralelních a současně ke vzniku hrástí. Kadomský cyklus se na stavbě oblasti uplatnil nejen vznikem základních zlomů, ale i svým vulkanismem (gabroperidotitové a ofiolitové soubory). Hercynský cykus dokončil mobilní vývoj oblasti za vzniku mohutných granitoidních ( žulových ) plutonů ( karlovarský pluton ). Po ukončení cyklu měla již oblast, stejně jako Český masiv, platformní vývoj. Alpinský cyklus se zde ( analogicky jako v celém Českém masivu ) projevil rozlámáním již konsolidované platformy na jednotlivé dílčí bloky a v důsledku toho vznikem hrástí ( pokles oblasti mezi Slavkovským lesem a Krušnými horami, výzdvih centra oblasti Slavkovského lesa atd. ). Na vzniklých zlomech došlo k výlevům vulkanitů. V centru oblasti vystupuje jako nejstarší jednotka svrchně proterozoické (předprvohorní ) slavkovské krystalinikum: v dnešní době vystupuje jako relikt pláště hercynského karlovarského plutonu. Jednotku lze rozdělit na starší hluboce metamorfované jádro, tvořené žulorulami až migmatity ( starší označení "slavkovské ortoruly" ) a mladší, méně metamorfované obalové série pararul. Celá oblast byla postižena značnou kontaktní metamorfosou vlivem intruzí hercynských granitoidů. Při jižním okraji slavkovského krystalinika je úzký pruh hornin, označovaný jako synklinála u Kladské a Lazů, s nižší metamorfosou ( fylity až svory, často grafitické ) s polohami lyditů ( silir? ),s nižším ovlivněním kontaktní metamorfosou ( horniny s chiastolitem ). Východní hranice chráněné krajinné oblasti probíhá již v metamorfitech tepelského krystalinika. Zde jde o dvojslídné svory až muskovitickobiotitické pararuly, často migmatitisované, s polohami hluboce metamorfovaných migmatitů (těleso tzv. tepelské ortoruly v okolí Teplé, protažené směrem severovýchod - jihozápad ) a s častými polohami granitů ( autohtonních ) a pegmatitů. Vlastní styk obou jednotek je překryt tělesem basických metamorfovaných vulkanitů kadomského stáří označených jako mariánskolázeňský metabasitový komplex. Je složen převážně z regionálně metamorfovaných basaltických hornin thoiitového ( čedičového ) chemismu. Kromě drobnějších těles gaber ( například v okolí Teplé ) a amfibolových dioritů převládají různé typy amfibolitů s častými polohami eklogitů: podél linie litoměřického hlubinného zlomu vystupuje pruh serpentinitů ( původně dunitů a harzburgitů ). Amfibolity jsou velmi různorodé - od hrubozrnných amfibolitů přes granátické amfibolity a amfibolity s rutilem až po pyroxenické amfibolity ( amfibolický eklogit ), od typů bez patrného usměrnění až po typy s výraznou foliací. V jižní části komplexu vystupují v amfibolitech ložní polohy krystalických vápenců. Intenzita metamorfosy ( přeměny )v tepelském krystaliniku vzrůstá směrem k západu až k liniím litoměřického zlomu. Zonárnost postupuje z hornin krystalinika i do hornin metabasitového komplexu. Kyanitová zóna metamorfního sledu tepelského krystalinika zahrnuje i větší část metabasitů. K severozápadu přechází do zóny rutilové, představující nejvyšší stupeň metamorfosy (amfibolity s rutilem ). Směrem západním za litoměřickým zlomem intensita metamorfos klesá směrem do Slavkovského lesa. Jihozápadně od oblasti vystupuje jednotka, označovaná jako chebsko-dyleňské krystalinikum. Od Slavkovského lesa je oddělena výraznou sníženinou podél linie českého křemenného valu ( prokřemenělý hlubinný zlom: v oblasti vystupuje na povrch například jako výchoz severně od Dolního Žandova ). Jednotka je rozdělena na dílčí úseky chebského ( na západě ) a dyleňského krystalinika. Její stratigrafické a regionálně geologické postavení je dosud nejasné. V chebském krystaliniku stoupá metamorfosa k jihovýchodu před dvojslídné svory ( se staurolitem ) do dvojslídných až biotitických rul a svorů dyleňského krystalinika. Na severozápadě se stýká s arzberskou skupinou ( šmrčinské krystalinikum, plášť smrčinského plutonu ),na jihu přechází do tachovského krystalinika ( středočeská oblast ). Metamorfity chebského krystalinika a smrčinského krystalinika ( arzberská skupina a skupiny nadložní spodnopaleozaického stáří ) tvoří zčásti podloží chebské pánve. Na stavbě oblasti se podstatně projevují granitoidy karlovarského,.plutonu (správněji karlovarsko-nejdeckoeibenstockého ). Různé typy granitů jsou v oblasti převládajícími horninami. Karlovarský pluton je rozsáhlé těleso, protažené příčně k hlavním strukturám ( směrem SZ - JV ), na severní straně omezené jáchymovským zlomem. Během hercynského cyklu intrudovaly do klenby slavkovského krystalinika ve dvou hlavních etapách: starší ( westfal-stefan ) a mladší ( stefanspodní perm? ). Nejmladšími členy jsou deskovitá tělesa žulových porfyrů, intrudující do foliace ( břidličnatosti ) okolních hornin. Starší typ, tzv. "horské žuly" jsou středně zrnité až hrubozrnné porfyrické granity až granodioryty. Jejich hlavní výskyt v oblasti je na SV mezi slavkovským krystalinikem a Doupovskými horami a od této oblasti k jihu. V oblasti tělesa jsou patrné výše teplotní kontaktní přeměny. Mladší typ, tzv. "krušnohorské žuly", označované též jako autometamorfované ,pronikají jak horninami slavkovského krystalinika, tak horskými žulami. Hlavní výskyt je v oblasti Horního Slavkova a odtud dále na jih a jihozápad k masivu Lesného. Typické jsou pneumatolyticko-hydrotermální alterace spojené s albitisací sericitisace,dále výskyt topazu, lithných slíd, turmalinu, fluoridu a v elevacích lokální greisenisace. Kontaktní účinky na okolí jsou mnohem méně intenzivní. Vlivem tektoniky došlo k oživení starých zlomů a ke vzniku mnoha nových. Byla založena hrásť s výstupem Slavkovského lesa a Krušných hor a poklesem oblasti mezi nimi ( vznik podkrušnohorských pánví ) Z nich na území chráněné krajinné oblasti zasahuje jihovýchodní cíp chebské a část jihovýchodního okraje sokolovské pánve. Současně došlo k intensivnímu magmatismu (Doupovské hory a větší množství isolovaných basaltových těles ).Sedimentace začala v obou pánvích spodnooligocenním basálním starosedelským souvrstvím, tvořeným křemennými pískovci až slepenci s výraznou cyklickou sedimentací. Na území chráněné krajinné oblasti se tyto horniny projevují v oblastí jihovýchodně od Karlových Varů v okolí vulkanitů a na severozápadní hranici v údolí řeky Ohře. Souvrství je v chebské pánvi vyvinuto jen lokálně. Po přerušení sedimentace ( hranice rupelchat ) následuje v chebské pánvi spodní jílovito-písčité souvrství, tvořící z větší části bázi pánve s neovulkanity: v sokolovské pánvi mu odpovídá souvrství sloje Josef ( svrchní chat ). Sloj Josef vychází v oblasti na povrch spolu se starosedelským souvrstvím. Vyšší souvrství pánevní vyplně nejsou již na území chráněné krajinné oblasti zastoupeny ( v chebské pánvi spodnomiocenní hnědouhelné souvrství, dále cyprisové souvrství středněmiocenní a pliocenní vildštejnské souvrství, v pánvi sokolovské vulkanogenní souvrství akvitánu s jíly,písky, uhelnou slojí a množstvím tufů a tufových aglomerátů, jehož mocnost stoupá směrem do podloží Doupovských hor, kde bylo centrum vulkanismu, dále slojové souvrství spodního burdigalu a cyprisové souvrství s čankovskými písky burdigalu až helvetu ).Obě pánve jsou od sebe odděleny kristalickým hřbetem u Chlumu nad Ohři. Centrem bazaltického vulkanismu v oblasti jsou Doupovské hory. Jde o stratovulkán s jedním centrálním přívodním kanálem u Doupova ( essexit ).Spolu se stratovulkánem Doupovských hor vznikla řada samostatných vulkanitů, vystupujících v oblasti jako morfologicky výrazné vrcholy ( například Podhorní vrch u Mariánských Lázní, Uhelný vrch, Kupa u Bečova,Chloumecký kopec u Českého Chloumku a další ). Dozvuky vulkanické činnosti trvaly až do kvarteru, kdy posledními vulkanity byla Komorní hůrka a Železná hůrka u Chebu. Pozůstatkem této vulkanické činnosti jsou četné výrony plynů ( oxid uhličitý, nebo směs oxidu uhličitého a sirovodíku ), vystupující v tektonických liniích, dále termální vody v Karlových Varech a v basálním starosedelském souvrství v sokolovské pánví a velké množství oxidu uhličitého obsaženého ve velkém množství kyselek a minerálních pramenů.Kvarter je v oblasti zastoupen převážně svahovými sedimenty a aluviemi vodních toků. Velmi častá jsou vrchovištní rašeliniště. Aluvia jsou nejvíce vyvinuta v údolí řeky Ohře,kde na území Karlových Varů tvoří čtyři terasy. Ve vývěrové oblasti karlovarských terem sedimentuje aragonit ( tzv. "vřídení deska" ) obvykle jako vrstevnatý vřídlovec, dříve i jako vzácný hrachovec s oolitickou stavbou ( volná zrnka písku obalená aragonitem a stmelená ). V současné době se již v podstatě netvoří díky novému hlubokému jímání termálních pramenů. Morfologie terénu je důsledkem geologického vývoje oblasti. Na konci mesozoika byla oblast téměř dokonalým peneplenem. Saxonskou tektogenesí došlo v oblasti k různě intensivním vertikálním pohybům: centrum oblasti bylo vyzdviženo, čímž se urychlily erosní procesy a postupně došlo ke značnému zahloubení vodních toků ( morfologicky výrazné antecendentní /?/ údolí například na středním toku řeky Teplé ), a tím k morfologickému rozčlenění povrchu oblasti,Centrální část oblasti představuje relikt původního peneplenu. Nejvyšší částí oblasti je masiv Lesného při jihozápadním okraji ( vrcholy Lysina 982 m, Lesný 983 m )Směrem na severovýchod oblast poněkud klesá směrem k Hornímu Slavkovu a na jihovýchodě k Mariánským Lázním. Na východ od Slavkovského lesa je nižší Tepelská vysočina ( nejvyšší Podhorní vrch 847 m, průměrná výška nad 700 metrů), která dále k vychodu a jihovýhodu klesá. Severovýchodně od Slavkovského lesa je nižší Karlovarská vrchovina ( průměrná výška cca 600 m ), morfologicky výrazně rozčleněná údolími, na níž na severovýchodě navazují Doupovské hory ( v oblasti chráněné krajinné oblasti výrazné skalní masivy Andělské hory a Šemnické skály - jako vysoké suky ). Jihozápadně od masivu Lesného oblast prudce klesá do tektonické sníženiny, oddělující Slavkovský les a masiv Dyleně. Na západní a severozápadní hranici je na povrchu dobře patrná hrásťová stavba s postupnými poklesy do pánve. Ze zvlněného povrchu oblasti vystupují zaoblené granitové vrchy. Na některých z nich jsou ve vrcholové části skalní výchozy s patrnou kvádrovitou odlučností granitu a s velmi dobře vyvinutými pseudoškrapy ( hloubka až 80 cm, délka několik metrů,například na vrchu Javořík 698 m v masivu Lesného ). Basaltové vyvřeliny vystupují buď jako suky, nebo jako zaoblené homole. Jako drobné suky vystupují výchozy serpentinitů v okolí Pramenů. V údolí řeky Teplé jsou místy vyvinuty v údolí Ohře mezi Loktem a Karlovými Vary: v okolí Starého Sedla, kde řeka prořezává starosedelské pískovce až na basi, jsou v pískovcích vyvinuty malé erosní jeskyně v několika výškových úrovních. V uvedeném přehledu není možné podrobněji popisovat všechny geologické a morfologické fenomény. Nejsou například uváděny rudné žíly,převážně svým vznikem spjaté s hercynskými plutony. Jejich přehled je stručně popsán ve stati Těžba nerostných surovin v Slavkovském lese.